Všude jen… Oriflame

Po dlouhé době se vracím, abych se podělila o svůj potřeštěný objev: hodně věcí, které mám, jsou z Oriflamu. Ale proč na to poukazuji, když je to běžné, že my, dámy, máme trilión zkrášlovacích serepetiček, které nám pomáhají cítit se dobře a sem tam zamaskují vlezlý beďar? Přiznám se. Já to příliš neřeším. Vím, existují blogy o dobré či špatné kosmetice, spousta reklam, doporučení… Ale já se řídím pouze cenou, tím, jestli se mi daný přípravek osvědčí, blízkostí obchodu nebo tím, že ho dostanu. A tak to je i v případě mého překvapení v podobě Oriflame.

K této značce bych se běžně nedostala, protože se běžně řídím heslem: vidím DM, skočím do DM, vezmu něco od Baley (běžně šampón) a nazdar bazar. Ale Oriflame je oblíbená značka mé mámy, a tak jak mám odolávat tomu lákavému pokušení, když mi řekne: „jedu do Oriflame, nechceš něco“? A tak jsem se tak dívala na své přípravky, které mi dennodenně kříží cestu, a zjistila jsem, že je to sehraný tým s jedním původem.

Sehrané trio tvoří krém na ruce (když je po ruce) Apple & Cinnamon Hand Cream představený v předvánočním katalogu. Vybrala jsem si ho hlavně kvůli vůni Vánoc, ke které rozhodně jablko a skořice patří. A jestli vás to zajímá, tak je velmi tekutý, roztírá se snadno a po nanesení na ruce si jím běžně opatlám i obličej (shame!), když nemám po ruce svůj krém na obličej od Astridu (nebo jsem líná si pro něj dojít…). Zjistila jsem totiž, že má suchá pleť a beďary spolu souvisí tak, že pleť je suchá, snaží se zvláčnit, ale ouha! Nějaký ten pór se zanítí a je tu suchá pleť spolu s rudým odznakem puberty, kterou jsem dávno zanechala za sebou. A teď, když jsem začala mazat a patlat a mastit (věru doslova) pleť každý večer a ráno, pleť se uklidňuje a spravuje. Takže stojí za to se zamyslet, jak podotkla Morwen, jestli čisticí prostředky vysušující pleť vás pouze nevhání do kolotoče nákupu stejného produktu, protože sice pleť vyčistí, ale nezvláční, takže výsledek skvělé nemusí být trvalý. Ale každý používá něco jiného a hodí se mu něco jiného, má jinou pleť, to je jasné.

Na svá bebíčka jsem předtím používala BB krém BB Cream Beauty Balm 9-in-1 od značky Rimmel (proč bývají ty názvy tááák dlouhé a smutné?). Ale pleť mi pak připadala taková těžká a občas krém nemaskoval dobře. Tak jsem přešla k druhému kamarádovi, který patří do tria ranních „necessities“ – panu korektoru od Very Me nesoucí strohý název Cover Up Concealer. Na mastnější pleti drží hezky a hezky se rozmaže a splyne s okolím, na suché pleti mi zdůrazňoval její suchost a vypadalo to, jakoby se pleť loupala. Ale teď jsme velcí kamarádi a naším prostředníkem je již výše zmíněný krém, ať už ten vánoční či od Astridu.

Mou super trojku uzavírá sypký pudr s vtipným názvem Air Soft Powder. Ten používám na konec zkrášlovacího procesu pro sjednocení barvy pleti, a protože mi z nějakého zvláštního lehce zneklidňujícího důvodu dělá dobře pudrovat si nosík… Zjistila jsem, že se už neprodává, alespoň ne u nás, ale ani mě nenapadne jej vyhazovat, protože jsem si k němu vypěstovala určitý sentimentální vztah (a přijde mi zbytečné kupovat další, když tento ještě nemám vypotřebovaný).

Kdybych si měla vybrat jediný opravdu zkrášlující přípravek, který nemohu postrádat (kromě krému), bude jím řasenka. Obvykle si vybírám z katalogu tu nejlevnější a vždy doufám, že bude mít rozumný tvar štětce, pokud již není na obrázku. Protože mi přijde, že je to úplně jedno, jestli je to řasenka pro objem, délku či větší zakřivení řas. Protože důležité je samotné zvýraznění očí a sebevědomí, které vyzařuje z orámovaných oken do duše. Posledně jsem dostala do ruky dvě řasenky od značky The One: „Double Effect Mascara“ a „5-in-1 Wonder Lash Mascara“. Double Effect má dva štětce zabudované do sebe, jeden pro objem a druhý pro délku. Nezkoumám to a až dopoužívám tu pro objem (na štětec se vždycky nabere strašně moc barvy, takže ho vyndávám co nejvíce po straně, abych ho zbavila přebytečné barvy, která by mi řasy slepila), budu používat tu se štětcem pro délku. 5-in-1 Wonder Lash mám uloženou do zásoby a nechám se překvapit, jakých pět věcí výrobci ukryli do tubičky, i když pro mě je a bylo zásadní pouze to, že má obyčejný nepředimenzovaný štěteček.

No, a když se večer chci namydlit, použiji Discover Parisian Delight, který překrásně voní. Sice mi připadá, že mi malinko vysušuje pokožku, není to nic strašného a ta vůně za to stojí. Pak si lehnu do postele a čichám k sobě. A to nemyslím ani na to, že je na obalu Eiffelova věž, na kterou mám příjemné vzpomínky. Jsem taky hodně ráda, že mám tu větší 750 mililitrovou láhev, takže se nebojím, že by mi sprchový gel měl v blízké době dojít.

V neposlední řadě můj arzenál tvoří toaletní voda Miss Happy. Po dlouhé době to byla první voňavka, která se mi vůbec líbila. Bohužel, na pokožce nevydrží dlouho, ale používám ji nekonvenčním způsobem, který občas bývá odsuzován, a to je postříkání oblečení. V přiměřeném množství fleky nedělá a vůně se udrží déle. A upřímně – líbí se mi design lahvičky spolu s názvem, protože bychom se v životě opravdu měli více radovat.

A nyní zlatý hřeb, který je na mé poměry nechutě drahý, ale je skvělý – voňavka Paradise. TO je moje vůně, se kterou jsem se dokázala naprosto ztotožnit, která vydrží na pleti i na oblečení a opět ten design je na pohled velmi příjemný. Sice mě mírně znervózňuje, že obě voňavky jsou růžové, protože jediná růžová, ke které chovám jistou míru tolerance, je starorůžová, ale po přivonění se nechávám unášet tóny jednotlivých složek těchto substancí a zapomínám na jejich barvu.

A to je vše. Pro někoho může být pohoršující, jak málo toho je, někdo jiný může opovrhovat tím, že toho mám hodně. Faktem ovšem je, že základem by měl být efektní způsob využívání přiměřené míry přípravků, které jsou potřeba, ale zároveň to s nimi nepřehánět. Stejně jako jinde je potřeba hledat a nacházet harmonii. O což se snažím také a momentálně jsou mým prohřeškem proti této filozofii tři krémy na ruce, které si čas od času patlám i na obličej… Ale to nevadí, za nějaký čas je zužitkuji a budu používat jen jeden. A kdo ví, třeba příště bude o nich článek, který porovná jejich kvalitu…


Lilie


(ilustrativní obrázky pochází z http://cz.oriflame.com, http://www.isimplylovemakeup.com/ a z http://www.buy-ori.co.uk/)

Můj milý deníčku.. Začínám se bát spoluobčanů.

Dneska jsme koukali na Star Wars 1, kde mistr Yoda říká... "Strach je cesta k temné straně. Strach vede ke zlobě, zlost vede k nenávisti a nenávist vede k utrpení". A pak přijdu k internetu a na stránkách jedné velmi známé ezo blogerky vidím její kritiku článku proti islamofobům a u toho něco ve smyslu že "když je tu rozumný člověk nechce a chce vlast pro svoje děti, tak je hned nacista, přitom jen stačí nemít v hlavě piliny, aby jeden pochopil, že tu nemají co dělat". Na jednu stranu mě to zas tak nešokovalo, už je to totiž druhá osoba, kterou v podobných kruzích sleduji, do které bych to ještě tak před měsícem vůbec neřekla. Ale to je jedno. Každopádně už je mi dost blivno z těch komentářů, které prskají nenávist a urážky proti imigrantům, proti muslimům, proti všem, co se opováží jen pípnout, že bychom je vlastně mohli možná přijmout, když nám de facto nic jiného nezbývá (pokud je nechceme posílat jak telata na porážku).  Těch imigrantů podle kvót máme přijmout maximálně pár tisíc - pokud se člověk ale podívá na statistiky přijímání imigrantů z minulých let, tak jsou ty počty stále plus mínus podobné! Jen teď kolem toho média nafoukla obrovskou bublinu a mnozí si neuvědomují, že ačkoliv v Řecku nebo Itálii je jich fakt o mnoho víc než obvykle, tak pro Česko to jaksi neplatí. U nás je stále vše při starém, jak s imigranty, tak s ustrašenými a/nebo agresivními hysteriky. 

Pak je tu ten ultimate argument - "Tak si je vezmi domů, když je tu chceš, a uvidíme, kdo měl pravdu". Jako sakra kdo na to jako první přišel, že nám je vláda bude nasazovat do bytů? Copak jste to někde někdo viděl, že by se nově příchozí usazovali v domovech domorodců? Pokud tedy nepočítám příchod českých dětí z Wintonova vlaku do anglických rodin, ale to byly děti, které přijely samotné do cizí země, ne dospělí lidé nebo rodiny s dětmi, za které mají zodpovědnost stále jejich rodiče. 

Tohle je ukradnuto z facebooku Adama B. Bartoše: " Všimli jste si, že Židé začali masově šířit termín "sluníčkáři", aby upozadili mnohem výstižnější termín "pravdoláskaři"? Já si toho všímám už dlouho a vůbec se mi to nelíbí..." Vážně do toho ten člověk zatáhl i Židy? Co s tím můžou mít společného?? 

Zkrátka a dobře, je mi smutno z té nenávisti, co se teď společností šíří, že všech těch nadávek, kterými se lidé navzájem kvůli tomu častují (ačkoliv jindy by to pravděpodobně neudělali), z nedostatku vlastního rozumu a neustálého opakování těch stejných frází a tak trochu i z toho pokrytectví, protože do této chvíle byla vlast většině lidí dost jedno a najednou se zakládají domobranné skupiny, připravené bránit zemi proti Muslimovi. A snad nikdy jsem nepociťovala takovou marnost, protože ať kdokoliv napíše cokoliv a jakkoliv, tak stejně vyvrátit člověku typu Adam B. Bartoš jeho pokřivené a nenávistné názory prostě nelze. Stále tu budou ty vykonstruované a nelogické argumenty. Přítel poznamenal, že podobně se asi cítila část německých intelektuálů během začátků 2. světové války - nejsem natolik sebevědomá, abych se porovnávala s německými intelektuály, ale asi má v zásadě pravdu. Uvědomuju si, že nemá smysl si to příliš brát k srdci, protože názory jiných moc nezměním a jen mi z toho bude špatně, ale dneska se to tak nějak seběhlo. Navíc blog jsme zakládaly i s cílem zřídit si zápisník pro nás dvě, takže dnes toho využívám, i když toto pak nemá hlavu a už vůbec ne patu. 

Morwen

Do zbraně!!! aneb opět o uprchlících

Během posledních týdnů jsou na programu dne velmi často zprávy o uprchlících z Asie a Afriky. A čím dál tím častěji taky vídám, jak tyto události doslova rozdělují lidi na dvě půlky - buď na ty "pro" nebo "proti". Málokdy vidím na internetu při pročítání zejména otevřených diskuzí názor, který není černobílý. Obvykle je to ve stylu "ty pitomý sluníčkáři, počkej až ti muslimové zaberou dům a znásilní ženu a dceru" kontra "ty pitomý nácku, musíme být solidární a bez debat si pomáhat". Vážně má tolik lidí problém s nějakou zlatou střední cestou? Vážně se musíme sami měnit v názorové extrémisty? 

uprchlík dnes - uprchlíci/otcové poutníci - uprchlíci/děti zachráněné N. Wintonem
zdroj

Osobně mám spíš problém s těmi prvními. "Pitomý sluníčkář" by totiž možná bez rozmyslu přijal kohokoliv a kdykoliv (což by bylo pravděpodobně problematické), ale stále mi přijde méně nebezpečný, než zastánce prvního názoru. Běžný člen tohoto proudu totiž neví o problematice o moc více, než se doslechne ve zprávách na Nově. Má ale strach z neznámého (což je pochopitelné a normální), který se musí nějak ventilovat, což lze nejsnáze skrze urychlené odmítnutí neznámého a striktní vymezení se vůči tomu. Nikdo ho nikdy moc nevedl k tomu, aby se strachem z neznámého nakládal s rozumem a klidem, aby se nejprve dostatečně poučil z důvěryhodných zdrojů a až pak soudil (asi bych tohle zavedla už na základce). Pak se můžeme na netu probírat tisíci komentáři a články, které vykazují obdivuhodnou neznalost a/nebo neschopnost se jednoznačně vyjádřit, stejně jako větší či menší sklony ke zjednodušování a tedy i zkreslování. Často ty samé texty přímo dští nenávistí vůči nečemu, co většina jejich autorů nikdy blíže nepoznala a pokusy o diskusi bývají předem ztraceny, protože tento úhel pohledu se stal jedním ze stavebných kamenů jejich osobní kosmologie a tedy cokoliv, co by tento kámen mohlo vyvrátit ze základů, odmítnou připustit. Na druhou stranu mě ale i fascinuje, jak dokázal tento společný strach najednou Čechy celkem spojit, protože snad nikdy předtím jsem si nevšimla, že by se tolik lidí společně najednou začalo hlásit ke své zemi a ke svému češství. Obvykle není důvod cítit ke své zemi nějakou příslušnost; vsadím se, že velké části lidí je vlast z větší části ukradená. Najednou ale je zde společný "nepřítel", který přichází zvenku, odněkud z dalekého neznáma, který má tu magickou schopnost přivést jindy vůči vlasti ignorantské Čechy opět k pocitu vlastenectví. I když, bohužel, je tento pocit vyvoláván z větší části imaginární hrozbou. Samozřejmě, mezi muslimskými imigranty mohou být teroristé, to ale nic nemění na faktu, že naprostá většina teroristy není. I s nimi ale patrně nastanou dříve či později problémy, nevěřím tomu, že je zde dostatek pracovních míst na to, aby se mohla většina z nich aspoň částečně začlenit do naší běžné společnosti, nicméně je to asi stále lepší, než nechat je chytnout v jejich domovině kulku do čela (nejvíc v letošním a minulém roce přichází ze Sýrie a Eritrey, tedy ze zemí, které nejsou pro život zrovna bezpečné).  Přesto ale stačí poslechnout si ve zprávách, jak muslimští extrémisté (od kterých se běžní muslimové sami distancují), usekli někomu hlavu nebo jak grupa agresivních jedinců napadá řidiče u přechodu přes La Manche a už je na světě obraz zlých muslimských uprchlíků (to je další fascinující věc - velmi často z různých názorů vyplývá, že uprchlík =  muslim a hotovo, bez ohledu na to, že např. v Eritrei je půlka obyvatel křesťany). Jenže o těch "hodných" se ve zprávách nedočtete, protože prostě obvykle není o čem psát. V médiích jsou vždy k vidění zejména tragédie a negativní události, protože ty pozitivní a normální lidi nezajímají. Vždyť kdo by chtěl mít večerní zprávy plné toho, jak si muslimové postavili novou školu a jak se letos urodily višně. Normální život v realitě převažuje, u nás i u nich, ale nikdo o něm nechce slýchat, vždyť přece vše normální má sám každý den. 

Častým argumentem je, že na lodích připolouvají samí muži v produktivním věku. No, jednak to jednoduše není pravda, jsou k dispozici samozřejmě i fotografie různých žen a dětí, ale za druhé je pochopitelné, že muži převažují (ale ne výhradně), protože kdo jiný má největší šanci pomoci zbytku rodiny, než muž v produktivním věku? Pro ženu je cesta náročnější a vzhledem k obecně slabší tělesné konstituci se má menší šanci ubránit případným útočníkům, se kterými se na cestě pravděpodobně může setkat (krom toho je zde tradiční prokletí ženského pohlaví - zánět močového měchýře, se kterým si každá dvakrát rozmyslí, jestli se půjde plavit přes moře sama, nebo radši nechá jít bráchu). Navíc mluvíme o muslimském, a tedy tradičně patriarchálním prostředí, kde je stále za hlavního živitele považován zejména muž, ale zároveň i kdyby ne, tak v Evropě je stále smutnou pravdou, že muži mívají většinou větší platy než ženy.Takže i kdyby nám sem feministické muslimské státy alternativní reality posílaly své vzdělané a silné ženy, tak by měly povětšinou smůlu a mohly by domů poslat méně, než kdyby nosily slipy. 

Další fascinující věcí je, jak se názory na tu samou problematiku a situaci diametrálně liší. Například jsem na netu narazila na zprávu ženy, která byla v některém českém městě několikrát obtěžována prvními uprchlíky a zachránil jí až procházející muž, který dotěrné muslimy zahnal. Jenže, o kousek níže byla naopak další zpráva jiné dívky, která tvrdí, že žije v tom samém městě, ale uprchlíka aby v něm pohledal. Podobně je popisována situace na Kose - někdo tvrdí, jak je to strašné a pro uprchlíka není kam šlápnout, jiní zase, že uprchlíci jsou celkem spořádaně na vyhrazených místech nebo tam, kde nikomu moc nepřekáží a žádné neplechy se nedějí. Takže, má cenu rozhodovat se na zprávách druhých, když ty si takto protiřečí? Vážně je v pořádku, že si někdo vybuduje na podobných zprávách svůj nezlomný názor?

Nechci tím nutně nabádat k lásce k přistěhovalcům, ale bylo by krásné, kdyby všichni ti, co mají potřebu se vyjadřovat, si nejdřív aspoň přečetli třeba dějiny islámu, aby věděli, o kom se to pokouší mluvit. Pak to totiž dopadá tak, že daleko více než ze situace, která tu může nastat, mám strach ze svých spoluobčanů, kteří se chovají jako stádo krvežíznivých ovcí, které následují pastýře, co diktuje "nejlepší obranou je útok!", ačkoliv nepřítel dosud přinejlepším vystrčil možná tak jeden růžek, nicméně tato "obrana" dopadne na vše kolem. 

Morwen

Stodůlky, aneb hledání skanzenu neskanzenu Řepora

Tak jsme si s Morwen a ještě jednou kamarádkou řekly, že se půjdeme podívat do skanzenu Řepora, kde se natáčely různé filmy a který je postaven starými technikami, bez jeřábů a podobných věcí. Kamarádka sice svou účast odvolala, ale my jsme se nevzdaly a vyrazily jsme. Sraz jsme si daly u metra a i když jsme ani jedna (!) nijak zvlášť nestudovaly, jak se tam dostaneme, nelámaly jsme si s tím příliš hlavu a v krásném větrném a slunečném počasí jsme vyrazily přibližným směrem.

Poučení č. 1: vždy si nastudovat mapu lokality, i když je to taková vesnice jako Praha...

U autobusové zastávky se Morwen zeptala nějakého páru, jak se tam dostaneme. Prý autobusem 179 do zastávky Ve Výrech a pak se řídit ukazateli. No fajn, řekly jsme si, počkaly a nasedly. Menší zádrhel nastal, když autobus končil v zastávce Řeporyjské náměstí, což nás lehce rozladilo a rozhodly jsme se, že to dojdeme - u protější zastávky byla mapa. Koukly jsme, nějak se zorientovaly a šly.

Šly jsme úplně někam jinam, na druhou stranu. Dostaly jsme se až do ulice K Holému vrchu, kterou jsme shledaly jako něco, co už není v Praze, ale někde divně jinde. Rozhodly jsme se trochu vrátit a jít kousek jinudy. Taky špatně. Zpětně mám dojem, že jsme skončily v ulici K Zadní Kopanině u rybníka. To jsme už psychicky trochu nezvládly a rozhodly jsme se vrátit zpět a počkat na autobus. Asi po hodině bloudění. Zajímavé bylo, že se v jedné oblasti, snad v ulici Tělovýchovná, byly vystaveny nějaké roztodivné sochy... (Ale byla jsem nesvá, takže jsem to nevyfotila.)

Poučení č. 2: nebloudit dlouho - aby pak zbyly síly na návrat.

Vrátily jsme se na zastávku a dojely "do výrů". Tam sice ukazatelé byli, ale jen dva a jeden vedl do takového prudkého kopce, který jsme ihned zavrhly (a udělaly dobře). Když jsme došly k dalšímu rozcestí někde už za posledními domky, chvíli jsme šly rovně a pak moudře se vrátily a vydaly se vlevo (čili měly jsme původně vyrazit vpravo). Cestička nás dovedla ke skanzenu. Zavřenému.

To bylo opravdu nepříjemné, protože na stránkách o zavření nic nebylo... Chvíli jsme nešťastně a udýchaně stály a dívaly se na vrata a pak se rozhodly vyrazit domů. A protože modrá je dobrá, vydaly jsme se po modré turistickou cestičkou doufaje, že dojdeme k metru. Nejprve jsme vylezly u dálnice. Poté jsme se prodíraly zarostlým polem a šly tam, kde byly budovy.

 Nakonec jsme vylezly u Makra a nějak se dostaly ke stanici metra Luka a vyrazily (po dvou hodinách chození) metrem domů.

Uff... Dvě hodiny pořádné procházky zanechaly silné dojmy. Ale to důležité, co jsme si odnesly, bylo:

Poučení č. 3: vždy se snažit na věc dívat pozitivně ;-)

Lilie

Zážitky z Kongresu žen 2015 na téma "Ženy a média"

Všechno začalo tak, že jsem se potřebovala zúčastnit kongresu, workshopu, symposia či čehokoliv takového a napsat o tom zprávu do školy. Byla jsem docela zoufalá, protože všechno, co jsem našla, mě moc neoslovilo. Tak se stalo, že jsem náhodou narazila na stránky Kongresu žen. A naprosto mě to uchvátilo. Ze začátku jsem sice byla na stránkách ztracená, ale velmi brzy jsem se na nich zorientovala a napsala dotaz, jestli se za účast platí. Neplatilo, tak jsem se ihned registrovala.

Kongres žen 2015 se konal v Národním domě na Vinohradech v sobotu 20. 6. 2015. Byla to celodenní akce plná různých zajímavých diskuzí, workshopů, stánků neziskovek... Já se zúčastnila několika panelů: Oficiálního zahájení, "Postavení žen v českém mediálním prostoru", "Umí média zobrazovat ženy takové, jaké jsou?", "90-60-90" a "PRAHA ne/bezpečná? Veřejný prostor a bezpečí". 

Bylo to velmi poučné a zajímavé. Dozvěděla jsem se, že otázka feminismu a potažmo ženské diskriminace není otázkou minulosti, ale je tutlanou pravdou, o které se nemluví. Nejvíce byly kritizovány přetrvávající a médií udržované stereotypy, které nepomáhají v přehodnocení postoje vůči ženám. Kritika nebyla jednostranná a zaměřená proti mužům, ale také naopak: svědčí o tom vícekrát zmíněný pořad "Sama doma", který už svým názvem naznačuje, že žena zůstává doma u dětí. Dalším problémem je jazyk a způsob vyjadřování, kterým se nejen vyjadřujeme my, ale i který používají média. "Padesát procent Čechů", "Doktoři upozorňují" a podobné titulky vidíme denně a ani nás nenapadne, že by mělo být něco špatně. To proto, že vnímáme maskulinum jako zobecňující pojem, přičemž je ženský tvar spíše vnímán jako podřadný (a některé ženy svou profesi označují tímto mužským tvarem, např. "doktor Anna Svobodová" apod. (!)). V posledním bloku se mluvilo o využití prostoru a dozvěděla jsem se, že i když statisticky prostor využívají ženy, nefigurují u plánování jeho úpravy, přičemž uspořádání prostoru na nás působí psychologicky. Na agorafobii žen nemají vliv jen samotná místa, ale i jejich medializace: statisticky více jsou kriminálními živly postiženi muži (na to má vliv také to, že ženy více plánují, kudy půjdou).

V chodbách bylo občerstvení, které si posluchači a posluchačky mohli koupit a účastníků bylo opravdu hodně - jak jsme se dozvěděli na začátku, přišlo více než 1 000 lidí. Jako jedinou nevýhodu shledávám absenci ukazatelů, protože některé salonky byly zastrčené a v tom davu nebyly nápisy na zdech moc vidět.

Každopádně se těším na další kongres, který se bude konat v roce 2017 a doufám, že se ho zúčastním. A pamatujte: feminismus není nadávka :)

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=_sLgzctz0VE 

Lilie

Stoklasa - sto druhů věciček, které potěší

Bylo nebylo, kolegyně z práce přišla do kanceláře a začala vyprávět, že objevila zajímavý obchůdek s korálky, bižuterií, šátky a kabelkami a vzhledem k tomu, že měla před svatbou, našla si tam i nějaké věci, které potřebovala a to za dobrou cenu. Nedalo mi to a musela jsem navštívit jejich stránky. Strávila jsem tam několik hodin (ale ne pracovních, samozřejmě, až doma) a slintala jsem a slintala. Nejen kvůli jejich výběru, ale taky kvůli cenám.
Ve Stoklase (http://www.stoklasa.cz) je snad všechno, co potřebujete k výrobě šperků (nejen pro korálkování, ale i pro výrobu vlastních zdobených čelenek, sponek a jiných věciček), uspořádání oslavy nebo i k výrobě dárku. Jejich heslo "Nahlédněte... a zůstanete navždy" na mě opravdu zapůsobilo jako kouzlo. Do svého wordového souboru, který jsem docela trefně pojmenovala "wanthings", jsem si poznačila hromadu odkazů k věcem, které se mi a) hodí, b) budou hodit a za c) prostě se mi líbí a chtěla bych je. (Samozřejmě, že ne na všechno dojde, v záchvatu štěstí, že něco takového jako Stoklasa existuje, jsem si toho vyznačila asi zbytečně moc a později si to projdu a promažu, ale TEN prvotní pocit... :-) )

Firma Stoklasa se původně zaměřovala na prodej knoflíků, jak jsem se dozvěděla z letáčku, a později se její sortiment rozšířil na všechno možné (dokonce na kabelky, zrcátka a šátky) a v provozu je i e-shop. Prodejny se nachází na mnoha místech ČR, celý výpis míst a adres je možné nalézt zde: http://www.stoklasa.cz/prodejny-stoklasa-x3219.

Po několika měsících jsem navštívila pražskou prodejnu na Smíchově a ano, už jsem se udržela. Koupila jsem si nějaké rokajly, kaloty a zapínání a vzhledem k tomu, že s korálkováním hodlám tak nějak začít, až bude volná chvilka a moc o tom ještě nevím, musela jsem se zeptat a překvapil mě vlídný a vstřícný přístup zaměstnankyň. Také jsem už delší dobu sháněla sponku/gumičku s květinou do vlasů a ve Stoklase jsem našla hned několik druhů za dobrou cenu a měla jsem dilema, kterou vybrat. Nakonec jsem si zvolila tuto:

Zdroj: http://www.stoklasa.cz/ruze-do-vlasu-100mm-lenka-x125744

Jejíž barva je ve skutečnosti více sytá a více fialová než indigová, přičemž ve vlasech vypadá opravdu dobře.

Do Stoklasy se určitě vrátím, ale až se zase naučím ovládat, budu vědět, co tam určitě potřebuji a budu s sebou mít jen tolik peněz, aby mě to nezruinovalo, protože všechny ty serepetičky na jednom místě působí na nadšence jako ráj na zemi.

Zdroj: http://www.stoklasa.cz/o-nas-stoklasa-x31077

Lilie

Caitlin Moranová: Jak být ženou

Zdroj obrázku: Respekt.cz

Caitlin Moranová: Jak být ženou
Host - vydavatelství, s. r. o.
v Brně 2012
vydání první

Lilie:

Knihu Jak být ženou od Caitlin Moranové mi půjčila Morwen s tím, že je to dobré, vtipné a sprosté. Nemohla odolat a vyplatilo se. Zhltla jsem ji celou a věřím, že se k ní ještě někdy vrátím.

Kniha v sobě zahrnuje feminismus, autobiografické prvky, humor, spoustu známých i neznámých jmen a narážky na Hvězdné Války. Knihu autorka koncipovala chronologicky, od svých 13 let do současnosti a opíráním se o své vzpomínky naráží na spoustu zajímavých otázek, které zašimrají v mozku každou ženu alespoň jednou v životě: holení, porno, botox, kabelky, jméno vagíny, kariéra, děti, svatba... Moranová se snaží nazývat věci pravým jménem, takže vulgarismy nejsou výjimkou. Osobně ji obdivuji za otevřenost, se kterou mluví o svých sexuálních zkušenostech i o potratu. Zejména se mi líbí výrok, že všechny ženy jsou feministky, protože feminismus zahrnuje právo na možnost pracovat, volit i vést svůj vlastní život. Samozřejmě, nesouhlasím s ní ve všem, ale jednotlivé otázky týkající se ženství jsou podnětné a popřemýšlet o nich není na škodu.

Titul bych doporučila všem ženám, které nechtějí zavírat oči nad tématy, která se nás denně týkají - ať se už jedná o holení či nakupování. Ale asi bych váhala strčit knihu třináctileté holce, přece jenom - kapitola o potratu je docela drsná.

Ukázka ze strany 131:

"No teda, napadá mě, tohle je přece sexismus! Právě na vlastní kůži zažívám sexismus! Dokonce i v kanclu plném progresivně uvažujících liberálních vyvrhelů jsou pořád ještě takoví, co ve mně vidí sexuálně aktivní ženu! V určitém směru je to skoro vzrušující - koneckonců, když jsem naposledy byla posuzována v sexuálních souvislostech, skončilo to tím, že mě kluci v den mých narozenin kamenovali. Pokud jsem se z naprosto nepřitažlivé holky (tehdy) proměnila v osobu, na kterou hledí spatra jako na děvku (teď), je to nepochybně postup vpřed."

Ukázka ze strany 216:

"Nejsem hloupá - vždycky jsem věděla, že rozdíl mezi modelkou a normální ženou je v tom, že normální ženy si kupují oblečení, ve kterém budou vypadat dobře, zatímco modelky si kupuje módní průmysl proto, aby na nich dobře vypadalo oblečení. Většina oblečení bez modelek vypadá zoufale. Na mně tedy zoufale vypadalo. Nic se s tím nedalo dělat. Nedokázala jsem ani stát rovně na podpatcích."

http://www.youtube.com/watch?v=FQ4DzEJ8ax4

Caitlin Moran - How To Be a Woman (v angličtině)

Morwen:

Caitlin píše o všem, čím si sama ve svém životě prošla, což dodává knize na autentičnosti i důvěryhodnosti (nebo to tak aspoň má působit). Její pojetí feminismu je dost obecné, jak totiž sama říká - "fandí lidstvu bez ohledu na pohlaví", a jediné o co jde je, aby ženy nebyly nuceny do něčeho nevyhovujícího, nepříjemného, co navíc chlapi dělat nemusí. Tohle je i její rada, jak poznat, jestli je daná věc z feministického hlediska v pořádku nebo ne - když se Vám něco nelíbí a jste tlačena okolím tak činit, zeptejte se: "Kdybych byla chlap, musela bych to taky dělat"? A v případě věcí typu holení intimních partií, chození na vysokých podpatcích nebo porodu nechtěného dítěte dospějete nutně k tomu, že v žádném případě. Oceňuji, že nic nedohání do extrémů, všechny kapitoly jsou založeny na selském zdravém rozumu a kdyby bylo takových feministek víc, svět by byl hned o něco veselejší (zvlášť, kdyby všechny psaly tak vtipně jako ona). Kniha nenabízí nějaké zázračné řešení, jak se zbavit například sexuálního obtěžování ze strany šéfa ani nic podobného. Jen upozorňuje na fenomény, které jsou stále běžné a běžnější a které v sobě stále nesou pachuť méněcennosti ženského pohlaví a touhy po nadřazenosti toho mužského. Tyto drobné problémy jsou zdánlivě nedůležité, jde přece "jen" o oholení se tam dole, ale stokrát nic umořilo osla, dejte si dohromady všechny tyhle malé obtěžující činnosti a už to nebude "jen" něco, co "přece dělá každá žena", ale pořádná kopa plná nerovnoprávnosti. 

Pokud tedy toužíte se potěšit a zároveň najít něco na zamyšlení a/nebo se zajímáte o feministickou literaturu a nechcete se zamotávat v odborných feministických článcích (protože ty umí být fakt, opravdu moc děsivé), doporučuji všemi deseti, kniha stojí za každou stránku.