čtvrtek 16. července 2015

Můj milý deníčku.. Začínám se bát spoluobčanů.

Dneska jsme koukali na Star Wars 1, kde mistr Yoda říká... "Strach je cesta k temné straně. Strach vede ke zlobě, zlost vede k nenávisti a nenávist vede k utrpení". A pak přijdu k internetu a na stránkách jedné velmi známé ezo blogerky vidím její kritiku článku proti islamofobům a u toho něco ve smyslu že "když je tu rozumný člověk nechce a chce vlast pro svoje děti, tak je hned nacista, přitom jen stačí nemít v hlavě piliny, aby jeden pochopil, že tu nemají co dělat". Na jednu stranu mě to zas tak nešokovalo, už je to totiž druhá osoba, kterou v podobných kruzích sleduji, do které bych to ještě tak před měsícem vůbec neřekla. Ale to je jedno. Každopádně už je mi dost blivno z těch komentářů, které prskají nenávist a urážky proti imigrantům, proti muslimům, proti všem, co se opováží jen pípnout, že bychom je vlastně mohli možná přijmout, když nám de facto nic jiného nezbývá (pokud je nechceme posílat jak telata na porážku).  Těch imigrantů podle kvót máme přijmout maximálně pár tisíc - pokud se člověk ale podívá na statistiky přijímání imigrantů z minulých let, tak jsou ty počty stále plus mínus podobné! Jen teď kolem toho média nafoukla obrovskou bublinu a mnozí si neuvědomují, že ačkoliv v Řecku nebo Itálii je jich fakt o mnoho víc než obvykle, tak pro Česko to jaksi neplatí. U nás je stále vše při starém, jak s imigranty, tak s ustrašenými a/nebo agresivními hysteriky. 
Pak je tu ten ultimate argument - "Tak si je vezmi domů, když je tu chceš, a uvidíme, kdo měl pravdu". Jako sakra kdo na to jako první přišel, že nám je vláda bude nasazovat do bytů? Copak jste to někde někdo viděl, že by se nově příchozí usazovali v domovech domorodců? Pokud tedy nepočítám příchod českých dětí z Wintonova vlaku do anglických rodin, ale to byly děti, které přijely samotné do cizí země, ne dospělí lidé nebo rodiny s dětmi, za které mají zodpovědnost stále jejich rodiče. 
Tohle je ukradnuto z facebooku Adama B. Bartoše: " Všimli jste si, že Židé začali masově šířit termín "sluníčkáři", aby upozadili mnohem výstižnější termín "pravdoláskaři"? Já si toho všímám už dlouho a vůbec se mi to nelíbí..." Vážně do toho ten člověk zatáhl i Židy? Co s tím můžou mít společného?? 



Zkrátka a dobře, je mi smutno z té nenávisti, co se teď společností šíří, že všech těch nadávek, kterými se lidé navzájem kvůli tomu častují (ačkoliv jindy by to pravděpodobně neudělali), z nedostatku vlastního rozumu a neustálého opakování těch stejných frází a tak trochu i z toho pokrytectví, protože do této chvíle byla vlast většině lidí dost jedno a najednou se zakládají domobranné skupiny, připravené bránit zemi proti Muslimovi. A snad nikdy jsem nepociťovala takovou marnost, protože ať kdokoliv napíše cokoliv a jakkoliv, tak stejně vyvrátit člověku typu Adam B. Bartoš jeho pokřivené a nenávistné názory prostě nelze. Stále tu budou ty vykonstruované a nelogické argumenty. Přítel poznamenal, že podobně se asi cítila část německých intelektuálů během začátků 2. světové války - nejsem natolik sebevědomá, abych se porovnávala s německými intelektuály, ale asi má v zásadě pravdu. Uvědomuju si, že nemá smysl si to příliš brát k srdci, protože názory jiných moc nezměním a jen mi z toho bude špatně, ale dneska se to tak nějak seběhlo. Navíc blog jsme zakládaly i s cílem zřídit si zápisník pro nás dvě, takže dnes toho využívám, i když toto pak nemá hlavu a už vůbec ne patu. 

Morwen



čtvrtek 9. července 2015

Do zbraně!!! aneb opět o uprchlících

Během posledních týdnů jsou na programu dne velmi často zprávy o uprchlících z Asie a Afriky. A čím dál tím častěji taky vídám, jak tyto události doslova rozdělují lidi na dvě půlky - buď na ty "pro" nebo "proti". Málokdy vidím na internetu při pročítání zejména otevřených diskuzí názor, který není černobílý. Obvykle je to ve stylu "ty pitomý sluníčkáři, počkej až ti muslimové zaberou dům a znásilní ženu a dceru" kontra "ty pitomý nácku, musíme být solidární a bez debat si pomáhat". Vážně má tolik lidí problém s nějakou zlatou střední cestou? Vážně se musíme sami měnit v názorové extrémisty? 

uprchlík dnes - uprchlíci/otcové poutníci - uprchlíci/děti zachráněné N. Wintonem
zdroj


Osobně mám spíš problém s těmi prvními. "Pitomý sluníčkář" by totiž možná bez rozmyslu přijal kohokoliv a kdykoliv (což by bylo pravděpodobně problematické), ale stále mi přijde méně nebezpečný, než zastánce prvního názoru. Běžný člen tohoto proudu totiž neví o problematice o moc více, než se doslechne ve zprávách na Nově. Má ale strach z neznámého (což je pochopitelné a normální), který se musí nějak ventilovat, což lze nejsnáze skrze urychlené odmítnutí neznámého a striktní vymezení se vůči tomu. Nikdo ho nikdy moc nevedl k tomu, aby se strachem z neznámého nakládal s rozumem a klidem, aby se nejprve dostatečně poučil z důvěryhodných zdrojů a až pak soudil (asi bych tohle zavedla už na základce). Pak se můžeme na netu probírat tisíci komentáři a články, které vykazují obdivuhodnou neznalost a/nebo neschopnost se jednoznačně vyjádřit, stejně jako větší či menší sklony ke zjednodušování a tedy i zkreslování. Často ty samé texty přímo dští nenávistí vůči nečemu, co většina jejich autorů nikdy blíže nepoznala a pokusy o diskusi bývají předem ztraceny, protože tento úhel pohledu se stal jedním ze stavebných kamenů jejich osobní kosmologie a tedy cokoliv, co by tento kámen mohlo vyvrátit ze základů, odmítnou připustit. Na druhou stranu mě ale i fascinuje, jak dokázal tento společný strach najednou Čechy celkem spojit, protože snad nikdy předtím jsem si nevšimla, že by se tolik lidí společně najednou začalo hlásit ke své zemi a ke svému češství. Obvykle není důvod cítit ke své zemi nějakou příslušnost; vsadím se, že velké části lidí je vlast z větší části ukradená. Najednou ale je zde společný "nepřítel", který přichází zvenku, odněkud z dalekého neznáma, který má tu magickou schopnost přivést jindy vůči vlasti ignorantské Čechy opět k pocitu vlastenectví. I když, bohužel, je tento pocit vyvoláván z větší části imaginární hrozbou. Samozřejmě, mezi muslimskými imigranty mohou být teroristé, to ale nic nemění na faktu, že naprostá většina teroristy není. I s nimi ale patrně nastanou dříve či později problémy, nevěřím tomu, že je zde dostatek pracovních míst na to, aby se mohla většina z nich aspoň částečně začlenit do naší běžné společnosti, nicméně je to asi stále lepší, než nechat je chytnout v jejich domovině kulku do čela (nejvíc v letošním a minulém roce přichází ze Sýrie a Eritrey, tedy ze zemí, které nejsou pro život zrovna bezpečné).  Přesto ale stačí poslechnout si ve zprávách, jak muslimští extrémisté (od kterých se běžní muslimové sami distancují), usekli někomu hlavu nebo jak grupa agresivních jedinců napadá řidiče u přechodu přes La Manche a už je na světě obraz zlých muslimských uprchlíků (to je další fascinující věc - velmi často z různých názorů vyplývá, že uprchlík =  muslim a hotovo, bez ohledu na to, že např. v Eritrei je půlka obyvatel křesťany). Jenže o těch "hodných" se ve zprávách nedočtete, protože prostě obvykle není o čem psát. V médiích jsou vždy k vidění zejména tragédie a negativní události, protože ty pozitivní a normální lidi nezajímají. Vždyť kdo by chtěl mít večerní zprávy plné toho, jak si muslimové postavili novou školu a jak se letos urodily višně. Normální život v realitě převažuje, u nás i u nich, ale nikdo o něm nechce slýchat, vždyť přece vše normální má sám každý den. 

Častým argumentem je, že na lodích připolouvají samí muži v produktivním věku. No, jednak to jednoduše není pravda, jsou k dispozici samozřejmě i fotografie různých žen a dětí, ale za druhé je pochopitelné, že muži převažují (ale ne výhradně), protože kdo jiný má největší šanci pomoci zbytku rodiny, než muž v produktivním věku? Pro ženu je cesta náročnější a vzhledem k obecně slabší tělesné konstituci se má menší šanci ubránit případným útočníkům, se kterými se na cestě pravděpodobně může setkat (krom toho je zde tradiční prokletí ženského pohlaví - zánět močového měchýře, se kterým si každá dvakrát rozmyslí, jestli se půjde plavit přes moře sama, nebo radši nechá jít bráchu). Navíc mluvíme o muslimském, a tedy tradičně patriarchálním prostředí, kde je stále za hlavního živitele považován zejména muž, ale zároveň i kdyby ne, tak v Evropě je stále smutnou pravdou, že muži mívají většinou větší platy než ženy.Takže i kdyby nám sem feministické muslimské státy alternativní reality posílaly své vzdělané a silné ženy, tak by měly povětšinou smůlu a mohly by domů poslat méně, než kdyby nosily slipy. 

Další fascinující věcí je, jak se názory na tu samou problematiku a situaci diametrálně liší. Například jsem na netu narazila na zprávu ženy, která byla v některém českém městě několikrát obtěžována prvními uprchlíky a zachránil jí až procházející muž, který dotěrné muslimy zahnal. Jenže, o kousek níže byla naopak další zpráva jiné dívky, která tvrdí, že žije v tom samém městě, ale uprchlíka aby v něm pohledal. Podobně je popisována situace na Kose - někdo tvrdí, jak je to strašné a pro uprchlíka není kam šlápnout, jiní zase, že uprchlíci jsou celkem spořádaně na vyhrazených místech nebo tam, kde nikomu moc nepřekáží a žádné neplechy se nedějí. Takže, má cenu rozhodovat se na zprávách druhých, když ty si takto protiřečí? Vážně je v pořádku, že si někdo vybuduje na podobných zprávách svůj nezlomný názor?

Nechci tím nutně nabádat k lásce k přistěhovalcům, ale bylo by krásné, kdyby všichni ti, co mají potřebu se vyjadřovat, si nejdřív aspoň přečetli třeba dějiny islámu, aby věděli, o kom se to pokouší mluvit. Pak to totiž dopadá tak, že daleko více než ze situace, která tu může nastat, mám strach ze svých spoluobčanů, kteří se chovají jako stádo krvežíznivých ovcí, které následují pastýře, co diktuje "nejlepší obranou je útok!", ačkoliv nepřítel dosud přinejlepším vystrčil možná tak jeden růžek, nicméně tato "obrana" dopadne na vše kolem. 


Morwen

středa 8. července 2015

Stodůlky, aneb hledání skanzenu neskanzenu Řepora

Tak jsme si s Morwen a ještě jednou kamarádkou řekly, že se půjdeme podívat do skanzenu Řepora, kde se natáčely různé filmy a který je postaven starými technikami, bez jeřábů a podobných věcí. Kamarádka sice svou účast odvolala, ale my jsme se nevzdaly a vyrazily jsme. Sraz jsme si daly u metra a i když jsme ani jedna (!) nijak zvlášť nestudovaly, jak se tam dostaneme, nelámaly jsme si s tím příliš hlavu a v krásném větrném a slunečném počasí jsme vyrazily přibližným směrem.

Poučení č. 1: vždy si nastudovat mapu lokality, i když je to taková vesnice jako Praha...

U autobusové zastávky se Morwen zeptala nějakého páru, jak se tam dostaneme. Prý autobusem 179 do zastávky Ve Výrech a pak se řídit ukazateli. No fajn, řekly jsme si, počkaly a nasedly. Menší zádrhel nastal, když autobus končil v zastávce Řeporyjské náměstí, což nás lehce rozladilo a rozhodly jsme se, že to dojdeme - u protější zastávky byla mapa. Koukly jsme, nějak se zorientovaly a šly.

Šly jsme úplně někam jinam, na druhou stranu. Dostaly jsme se až do ulice K Holému vrchu, kterou jsme shledaly jako něco, co už není v Praze, ale někde divně jinde. Rozhodly jsme se trochu vrátit a jít kousek jinudy. Taky špatně. Zpětně mám dojem, že jsme skončily v ulici K Zadní Kopanině u rybníka. To jsme už psychicky trochu nezvládly a rozhodly jsme se vrátit zpět a počkat na autobus. Asi po hodině bloudění. Zajímavé bylo, že se v jedné oblasti, snad v ulici Tělovýchovná, byly vystaveny nějaké roztodivné sochy... (Ale byla jsem nesvá, takže jsem to nevyfotila.)

Poučení č. 2: nebloudit dlouho - aby pak zbyly síly na návrat.

Vrátily jsme se na zastávku a dojely "do výrů". Tam sice ukazatelé byli, ale jen dva a jeden vedl do takového prudkého kopce, který jsme ihned zavrhly (a udělaly dobře). Když jsme došly k dalšímu rozcestí někde už za posledními domky, chvíli jsme šly rovně a pak moudře se vrátily a vydaly se vlevo (čili měly jsme původně vyrazit vpravo). Cestička nás dovedla ke skanzenu. Zavřenému.



To bylo opravdu nepříjemné, protože na stránkách o zavření nic nebylo... Chvíli jsme nešťastně a udýchaně stály a dívaly se na vrata a pak se rozhodly vyrazit domů. A protože modrá je dobrá, vydaly jsme se po modré turistickou cestičkou doufaje, že dojdeme k metru. Nejprve jsme vylezly u dálnice. Poté jsme se prodíraly zarostlým polem a šly tam, kde byly budovy.


 Nakonec jsme vylezly u Makra a nějak se dostaly ke stanici metra Luka a vyrazily (po dvou hodinách chození) metrem domů.

Uff... Dvě hodiny pořádné procházky zanechaly silné dojmy. Ale to důležité, co jsme si odnesly, bylo:

Poučení č. 3: vždy se snažit na věc dívat pozitivně ;-)





Lilie