Jeden ze způsobů, jak se zbavit staré emoční bolesti

Znáte ten pocit, kdy cítíte, že uvnitř vás něco bolí, nějaká pichlavá emoce, která se neustále vrací a vy už víte, že ani pláč ji nesmyje? Něco takového jsem zažívala před časem také a docela dost mě to frustrovalo, ale při hledání odpovědi, co s tím, jsem přišla na metodu, která mi tu emoci ukázala a já se jí mohla zbavit.

Zjistila jsem, že takové pocity vznikají ze starých zármutků a bolestí, nevyřešených vnitřních konfliktů, které jsou uvnitř nás. Vrací se, protože jsou napojeny na různé vzpomínky a velkou měrou tomu přispívají asociace, které nás k bolestivé vzpomínce vedou.

A nyní můj příběh. Byla jsem ve fázi, který by Miranda Gray nazvala fáze kouzelnice nebo kreativní fáze, čili asi týden před menstruací. V tomto období se běžně zuby nehty bráním depresím, špatným myšlenkám a pokleslé náladě. Jednou večer jsem se cítila unavená a chtěla jsem chvíli meditovat, pohroužit se do sebe a pustila jsem si k tomu poklidnou hudbu do sluchátek. Přemítala jsem nad různými věcmi, ale snažila jsem se uklidnit a dostat se do určitého módu polospánku, kdy myšlenky a obrazy přichází samy. Mezi příjemnějšími obrazy se ke mně vracel i zvláštní pocit, trápení. V té chvíli jsem začala spontánně a nenásilně směrovat svou pozornost na svůj problém s tímto trápením a ptala jsem se sama sebe, proč občas pociťuji onu ostrou emoční bolest a co mám hledat, abych ji vyřešila. Zobrazovaly se mi výjevy z minulosti, nepříjemné vzpomínky, u kterých mi steklo i pár kapek slz. Navzdory tomu jsem se dále ptala – co mám hledat, jak to vyřešit? Najednou jsem uviděla, že má bolest má podobu zmuchlaného černého papíru. Černý byl od sazí. Očistila jsem ho a narovnala. Saze byly symbolem té bolesti a neklidu a bílý papír tím, co bylo ve mně zraněno. Očištění papíru alegoricky značilo zbavení se trápení, jeho rozložení pak pochopení problému. Na tom papíře bylo napsáno slovo, u kterého jsem si byla jista, že značí tu mou část, která byla ve mně zraněná a potlačená. Tím slovem byla láska a ta bolest se týkala mého dětství, kdy jsem problém nemohla vyřešit jinak než tak, že jsem ho v sobě potlačila, protože jsem tehdy nerozuměla tomu, co se ve mně děje.

Od té doby se tento druh trápení už nevracel, pochopila jsem situace z minulosti a vyřešila jsem je v sobě a smířila se s tím, co se stalo. A tak doufám, že tato metoda pomůže i vám, když zažijete něco podobného, ale nebudete vědět, co s tím. Samozřejmě, toto není jediný způsob řešení problémů, ale doufám, že inspiruje a pokud možno, tak i uleví od takové emoční tíhy.

Lilie

Střet s realitou v kambodžské dílně

Norské noviny Aftenposten se rozhodly spáchat neobvyklý experiment a poslaly tři mladé módní bloggery na výlet do východní Asie, do kambodžského Phnompenhu, aby se podívali, jak vzniká oblečení prodávající se pod vlajkami velkých módních řetězců. Série je kraťoučká, má jen pět průměrně 12 minutových dílů, což je taky první věc, která mě překvapila; očekávala bych, že z takového módního tématu mohou (zvlášť tak velké noviny jako Aftenposten) vyždímat mnohem víc než jen necelou hodinu celkového publikovaného materiálu. Ale dobře no...

zdroj

Kambodža, dvě strany mince
zdroj

        Nejprve jsem na facebooku potkala článek popisující ve zkratce o co jde a po přečtení jsem si představovala, jak jsou dotyční tři módní maniaci opravdu v továrně aspoň tak 14 dní, pracují stejně jako místní otroci... teda vlastně zaměstnanci...., žijí ve stejných podmínkách atd. Říkala jsem si paráda, to bude fakt mazec, že se někdo nebál o podobném choulostivém tématu natočit drsnou reality show. Ale ouha. V továrně strávili pouhý jeden den, kdy se navíc museli vše  teprve naučit. Pracovní zápřah tedy nemohl odpovídat realitě, kterou tam jiní denně zažívají. První noc pak strávili v domě (tedy spíš 1 místnůstce) slečny/paní, pracující v jedné z textilek, nicméně po zbytek pobytu zjevně nocovali v hotelu, který ať byl jakékoliv kvality, určitě byl několikanásobně pohodlnější než domov jejich původní hostitelky. Jejich dalším úkolem bylo vyžít z výplaty za odpracovaný den. Ta činila 3 dolary na jednoho a tedy měli za 9 dolarů koupit pro sebe kartáčky na zuby, zubní pastu a jídlo pro několik lidí na večeři. Jejich první cesta vedla automaticky do supermarketu. Utratili 6 dolarů za minimum jídla a teprve poté, co požádali o pomoc svou hostitelku, nakoupili na místním trhu za zlomek ceny oproti té ze supermarketu zeleninu za polévku a zubní pastu. Na kartáčky už peníze nezbyly. Reality show pak pokračuje tím, jak si blogger Ludvig nechává tetovat heslo místních demonstrantů za zvýšení platu a rozhovory s místními zaměstnanci textilek, při kterých se obě dívky rozbrečí (a já se jim nedivím). 

     Takto povrchní seznámení se s místní situací tedy stačilo k tomu, aby pohnulo srdci tří zhýčkaných (takoví jsme v Evropě všichni) mladých lidí a motivovalo je k touze co nejvíce zlepšit podmínky v továrnách. To je více než chvályhodné, ačkoliv na druhou stranu si nejsem jistá, jestli je úplně v pořádku, že o tom doposud zjevně neměli moc ponětí. Zajímavé pro mě bylo sledovat hlavně nejmladší osmnáctiletou Anniken, která za začátku předpokládala, že jsou na to všichni ti lidé vlastně zvyklí a když nemají srovnání s vyšším životním standartem, tak jim ten jejich život vlastně zas tolik vadit nemůže. Během několika dní prošla dost výraznou názorovou proměnou, zvláště patrnou v posledním díle při osobním rozhovoru s dělnicemi. Při odjezdu pak zmiňuje na kameru a svým kolegům, že je odhodlaná šířit povědomí o místní situaci dál a tlačit na správná místa v naději, že se situace nějak zlepší. Jen tak ze zvědavosti jsem se mrkla na její blog, který je prý jedním z nejčtenějších v Norsku. Stránky má fakt moc pěkné, krásně zpracované a jelikož norsky neumím ani ň, moc jsem si nepočetla, protože ani s google překladačem to není moc požitek. Nicméně na to, abych si všimla, že i po účasti ve Sweatshopu nadále přidává typicky módněblogerkovské články typu "co mám nového" (ne, nejsou to věci ze second-handu) nebo upozornění na slevy v různých obchodech, ve kterých navíc vyjednala pro své čtenáře slevu a tak honem šup šup nakupovat nakupovat... mi to stačilo. Jako já vím, že bych neměla hodnotit nikoho koho neznám a nemůžu si o něm přečíst víc než pár vět zkomolených překladačem a navíc kdo jsi bez viny, hoď první kamenem, že jo, ale pocitu, že je něco špatně, se ne a ne zbavit. Druhé dva bloggery jsem nedohledávala, nemám na to chuť. Ale abych jí nekřivdila, tak alespoň díky interview v TV trochu popíchla háemkovský řetězec.

      Třetí účastnice Frida se na konci ptá, jak to že velké firmy nezakročí a proč neudělají něco pro své zaměstnance, když mají tu moc výrazně zlepšit jejich podmínky. Napadá mě jediná odpověď, a tou je chamtivost. Nic víc. A teď si to můžeme dát do kontrastu s tím, že Anniken pár měsíců po reality show nabízí slevu na už tak zlevněné zboží a vybízí k nákupu. Pokud fakt nutně potřebujete zimní boty, protože začalo sněžit a ty staré mají definitivně odlepenou podrážku, tak se sleva hodí. Opravdu ale potřebujete kupovat další zimní kozačky, když už máte v botníku dalších několik párů? Nechci tu brojit, abychom všichni měli doma dvoje boty, jednu sukni, jedny kalhoty, svetr a kabát, ale vědomí, že svět je zaplavován levným textilem, který za minimální mzdy šijí novodobí otroci v nevětraných králíkárnách, mi dobře nedělá. Jednak je to parazitování na cizím neštěstí a pak i recyklace a likvidace takového kvanta neprodaného nebo obnošeného šatstva asi taky není moc sranda. 

       Zároveň si ale říkám, jak by to dopadlo, kdyby hned zítra nastoupili do vedení řetězců uvědomělí hippísáci a celý ten byznys se rozpustil nebo výrazně zredukoval, jak by to zahýbalo s ekonomikou u nás? Měly by tisíce Kambodžanů, co by náhle přišly o práci, šanci se někde nějak uživit? Bohužel, tohle je mimo moje vědomosti, ale moc ráda bych si o tom přečetla nějakou fundovanou úvahu. Sama se ráda pěkně oblékám, mám ráda pěkné věci a tak se snažím svoje svědomí chlácholit nákupy převážně v second-handech (jo, líbilo by se mi nakupovat u českých malých návrhářů jedny šaty ročně, co by pak nosila ještě moje dcera, to je ale hudba daleké finanční budoucnosti, jestli vůbec někdy) a finanční podporu řetězců omezit na nákupy spodního prádla a podobných záležitostí. Reality show je ale celkově ojedinělým počinem a fakt upřímně doufám, že další veřejná upozornění na temné pozadí reality našeho všedního dne budou následovat; nejprve alespoň proto, aby lidi prostě věděli.

Morwen