Návštěva výstavy Tim Burton a jeho svět (23.3. - 3.8.2014)

Kdo by neznal filmy Ospalou díru, Karlíka a továrnu na čokoládu nebo Střihorukého Edwarda od Tima Burtona? Tak právě výstavu jeho děl lze najít v Domě U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí, č. 13.

Co se týče vstupného, tak je poněkud vyšší:
plné: 190,-
snížené: 130,-
držitelé Opencard mají slevu 10%.

Na stránkách píší, že předprodej časových vstupenek je poskytován pouze přes síť Ticketpro (nevylekejte se při objednávání - v popisku je například u 1.8. je poznámka, že lístky platí od úterý 27.7. do pátku 1.8., to znamená, že když si je koupíte, platí celý týden a ostatní termíny jsou jednotlivě na sobotu a neděli). Také jsem je tak kupovala, ale při příchodu ke galerii jsem zjistila, že vstupenky se dají pořídit i na místě v pokladně, ale když jsem tam v sobotu byla, vyděsila mě fronta, která se vytvořila, sahající až na samotné náměstí. A v tom horku jsem byla ráda, že ji nemusím stát. Takže doporučuji vstupenky objednat dopředu.

Výstava má zavřeno pouze v pondělí, ve zbylé dny ji lze navštívit od 10:00 do 20:00.

Oficiální stránky zde: http://www.timburton.cz/#homepage.htm

V sálech se nesmí fotit, takže bohužel žádné fotografie tentokrát nemám.

Vchod se nachází mezi růžovým domem Národní galerie v Praze a restaurací, resp. Týnským chrámem, u vchodu je velký nápis Tim Burton a jeho svět. Ukazatelé bezpečně provedou návštěvníka celou expozicí.

Dům U Kamenného zvonu je uprostřed
http://www.hrady.cz/?OID=2031&PARAM=2

Expozice se nachází v krásném prostředí gotické architektury. Vystaveny jsou hlavně skici a kresby Tima Burtona. Jsou tématicky řazeny, fanoušci mohou najít první podoby Edwarda nebo Mrtvé nevěsty a všech ostatních postav. Kromě nich jsou k vidění nezveřejňované kresby a neuskutečněné projekty. Zajímavé jsou obzvláště ty nákresy, které jsou kresleny na ubrouscích nebo na novinách. Úsměvný je exponát ze školních let, kdy uprostřed je kresba postavy, akt, ale dole na papíře je obrázek kreatury. Mezi kresbami jsou i ukázky textů, které Burton psal k filmům, návrhy scén aj.

Zajímavou část prohlídky tvoří sochy, loutky z filmů. Mnoho z nich tvoří v základě pryskyřice, kov a někdy i silikon. Na mně udělali největší dojem čtyři Umpalumpové, byl tam však i Oogie Boogie nebo Napoleon, Wellington  a červík z filmu Mrtvá nevěsta Tima Burtona nebo Marťan z filmu Mars útočí!

Ve dvou místnostech jsou nainstalovány dvě promítací televize.

A teď záporné stránky expozice. Klimatizace pravděpodobně nefungovala, jak by měla, bylo dusno, což v kombinací mnoha těl a horka nebylo příjemné. Výstava se mi zdála být jednostranná, vystaveny byly hlavně obrázky. Čekala jsem trochu víc - například fotografie-momentky z natáčení filmů, nějaké kostýmy... Přičemž u jednoho popisku někdo přeložil z angličtiny slovo "nails" chybně významově jako "nehty", i když jsou to "hřebíky" a z dané fotografie je to patrné (Jedná se o naaranžovanou fotografii Modřenky s panenkou, do které zatlouká hřebíky (ne nehty!)).

Výstavu doporučuji skalním fanouškům Tima Burtona a milovníkům kreseb, karikatur a výtvarného umění. Člověk, který má rád Burtonovy filmy si svoje také najde, ale zeptejte se sami sebe, jestli to za ty peníze stojí. Já osobně jsem byla trochu zklamaná.



Lilie

Menstruační kalíšek

Na našem blogu se budou čas od času asi objevovat i články s ryze ženskými tématy, pod čímž si ale nepředstavujte kabelky a šaty (ačkoliv o tom se tu bude psát taky J ), nýbrž menstruace, antikoncepce a další, o kterých můžou dle mého názoru psát opravdu s pochopením jen ženy. A psát by o nich měly, protože ačkoliv např. o takové antikoncepci byly popsány snad už miliony stran, tak žádné dvě ženy nejsou stejné, každá je v něčem specifická a tedy čím víc zkušeností bude zapsáno, tím větší šanci budou mít další ženy najít si co nejpodobnější zkušenost, která jim může pomoci s vlastním rozhodováním nebo problémem. Naše kultura už neuznává rodinné tradice, ve kterých se mimo jiné předávaly i zkušenosti s menstruací a ženstvím, takže dnes jsme obvykle odkázány na anonymní internetové diskuze a články. A když už je to tedy tak, snažme se alespoň, aby tyto diskuze byly co nejplodnější a nejvariabilnější.

zdroj

O menstruačním kalíšku jsem se poprvé dozvěděla už před několika lety a pamatuji si, že už tehdy mě celkem zaujal, ačkoliv jsem o něm vážně neuvažovala. To se změnilo až tento rok. 

To jsem se začala víc starat sama o sebe, jíst zdravěji, přešla jsem prakticky ze 100% na přírodní kosmetiku a snaha zbavit se chemicky bělených vložek a tamponů šla s tím vším ruku v ruce. Navíc si troufám sama sebe označit za ekologicky uvědomělou osobu, takže i vědomí, kolik odpadu každý měsíc vyrobím jen díky menstruaci, mě začalo celkem štvát. Z těchto důvodů jsem se rozhodla  do kalíšku zainvestovat.

První kalíšky se začaly vyrábět už v 50. letech, kdy si je patentovala Leona Chalmers, ale nevyráběly se z vhodného materiálu a až po rozšíření lékařského silikonu se začal vyrábět sériově. Vzhledem k absenci vláken, která by se mohla uvolnit, bělidel a podobně je kalíšek tělu mnohem příjemnější než tampony. Navíc nebyl s používáním kalíšku nikdy zaznamenán syndrom toxického šoku, který hrozí u tamponů.

Kalíšek má ve vrchní části pod okrajem maličké otvory umožňující vznik podtlaku, který drží kalíšek na svém místě. Tyto otvory je nutné udržovat průchozí, aby se podtlak mohl vytvořit, takže aspoň jednou dvakrát denně je vhodné kalíšek opláchnout pod prudčím proudem vody. Opláchnutí výrobci doporučují při každé výměně, ale ne na každém wc je k dispozici umyvadlo, takže někdo to řeší opláchnutím přinesenou vodou z pet lahve, ale i jen otření toaletním papírem je dostačující. Před i po menstruaci je nutno kalíšek vyvařit asi pět minut ve vodě a tak ho sterilizovat. Zavádí se složený, na internetu je spousta různých návodů, ale myslím, že si na to každá přijde hned sama. Po zavedení se uvnitř musí dokonale rozvinout a přilnout na stěny pochvy, aby tak krev neprotékala kolem.

Při vyjmutí se kalíšek doporučuje stisknout dvěma prsty, podtlak se tak uvolní a je možné kalíšek vyndat. Jiným prý stačí vsunout dovnitř prst a už takové maličké narušení podtlaku kalíšek skoro vystřelí samo ven (takové štěstí bohužel sama nemám).

Počáteční investice je vyšší než u obyčejného balíčku vložek, ale jelikož se životnost kalíšku obvykle uvádí okolo 10 let, tak po rozpočítání na toto časové rozmezí se kalíšek ekonomicky setsakra vyplatí. Kalíšek navíc pojme i daleko víc krve než jakákoliv jiná klasická pomůcka, takže odpadá i otravná častá výměna na wc (pokud tedy nemáte extrémně silnou menstruaci). Některým prý kalíšek i pomohl od menstruačních bolestí, což ale bohužel sama potvrdit nemůžu, nepříjemné až bolestivé pocity ze začátku vždy prožívám stále.

Mooncup
zdroj

Koupila jsem si kalíšek značky Mooncup, stál mě něco okolo 500 Kč. Na trhu je spousta dalších výrobců  a dá se dá koupit už např. od 300 Kč, takže je dostupný opravdu prakticky všem. Kalíšek vypadá tak akorát a má celkem dlouhou stopku, která má sloužit k vyndavání. Většina dam na internetových diskuzích uvádí, že stopku prakticky okamžitě celou ušmikly, což je možné a zjevně dost populární, ale já bych ho bez ní asi nevyndala. Dělá mi totiž problém kalíšek dostatečně silně uchopit a uvolnit tak podtlak, což je pro vyjmutí nezbytné. Díky stopce tak vždy kalíšek popovytáhnu co nejvíce na kraj a pak už na něj bez problémů dosáhnu i prsty a jsem schopna ho stiskem uvolnit.

Trvalo mi asi dva cykly, než jsem se naučila s kalíškem bezpečně manipulovat. První dva měsíce byly občas až tragikomické, např. když jsem ráno byla dole stažená a nebyla jsem schopná ke kalíšku dosáhnout dvěma prsty a uvolnit ho. Takže ze začátku rozhodně nedoporučuji jít s kalíškem někam do ztížených podmínek, nicméně jakmile se s ním naučíte zacházet, je pro ně naopak ideální. Sama jsem s kalíškem strávila menstruaci v lese na praxi, kdy jsme byli od osmi ráno do pěti odpoledne neustále venku a hrabali se v hlíně. První dva dny, kdy mám měsíčky nejsilnější, jsem se bála, aby mi kalíšek nepřetekl a jednou jsem opravdu i v lese měnila, ale bylo to zbytečné, vydrželo by to i domů. Zbylé dny už mám měsíčky slabé, takže to opravdu měním jen ráno a večer a ani tak kalíšek není ani zdaleka plný. Samotná výměna v polních podmínkách byla zajímavá, samozřejmě je nutné použít nějakou dezinfekci na ruce (prodávají se často v minibaleních, takže není problém si ji do batůžku přihodit), ale žádné problémy jsem z toho neměla.

Občas mi kalíšek v silnějších dnech proteče – zavedený je správně, vždy to zkontroluji popovytáhnutím a objedu ho uvnitř prstem, jestli se správně rozvinul. Mám pocit, že se to stává, když se nějak špatně pohnu a divně se zkroutím, např. při sezení. Psala jsem kvůli tomuto problému i autorkám stránek www.kalisek.cz, které jsou o kalíšcích asi nejobsáhlejším informačním zdrojem v češtině. Dostalo se mi odpovědi, že se to může stávat, když si žena vybere kalíšek příliš veliký. Ten můj je velikost B, tedy ta menší velikost dané značky, která je určena pro ženy do 30 let a pro ty, které ještě nerodily. Pro ženy starší a matky je zde velikost A, které je ale jen o 3 mm širší než menší velikost. U jiných výrobců je tomu jinak, ale tohle členění je všude víceméně podobné a různě se liší i délka, průměr a měkkost kalíšku. Některé kalíšky mají na sobě drážky, které usnadňují uchopení. Můj kalíšek je má a nejsem si jistá, jestli mi v manipulaci nějak pomáhají nebo ne, na diskuzích si je ale ženy pochvalovaly, takže na tom snad něco bude. Měkčí kalíšky se prý hůře rozbalují, tvrdší naopak mohou být uvnitř stále trochu cítit. V tomto ohledu mi mooncup vyhovuje, necítím ho vůbec a rozbaluje se perfektně.  

porovnání kalíšků různých výrobců
zdroj

Nevýhody:

Pořizování kalíšku je tedy obzvlášť poprvé kupováním zajíce v pytli. A to doslova. Nemáte prakticky šanci poznat, jestli vám bude kalíšek perfektně sedět. Co mohu soudit z vlastních zkušeností a desítek stran internetových diskuzí, je dost obtížné napoprvé odhadnout, co přesně bude ženě sedět, jestli měkkčí, větší nebo menší. Prakticky jediným vodítkem, které kupující má, je věk a jestli rodila nebo ne, příp. jestli je dole hodně citlivá a bude tak hledat spíš měkčí kalíšky.

Já jsem velikost zřejmě úplně neodhadla a tak jsem vždycky odkázána na pojistné vložky (kterých ale stále spotřebuji o mnoho méně, takže ani z ekonomického hlediska koupě nelituji).

Některé dámy si na internetu rovněž stěžovaly, že se jim dělá špatně při pohledu na větší množství krve, což je u kalíšku dost problém (dle mého názoru je spíš taková přecitlivělost dost přehnaná, když uvážím, ke každá žena menstruuje 12x ročně a tedy s krví musí přijít ve větším množství do styku, ale co už).

Rekapitulace:

Z dlouhodobého hlediska ušetříte poměrně zásadní částku, je hygieničtější, ekologičtější, není nutná častá výměna, je pohodlný a skladný (při cestování se dost projeví, jestli si zabalíte jeden kalíšek nebo dva balíky vložek). Zároveň je ale nákup riskantnější, ačkoliv asi nebude častým případem, pokud si vyberete dle věku správnou velikost, že by kalíšek nesednul vůbec a nedal se tak používat. Vyžaduje i trochu trpělivosti a šikovnosti, což je ale podle mě oproti všem výhodám jen malá cena.

Kalíšek může být symbolem jiného přístupu k menstruaci, než jaký byl v západní společnosti dosud běžný.  Hodně žen se zároveň zajímá i o posvátné, cyklické ženství a menstruaci neberou jako potíž, v čemž může právě kalíšek hodně pomoci.  


Morwen

Návštěva výstavy Secese - Vitální umění 1900 (otevřeno od 1. 11. 2013 do 31. 12. 2015)

Návštěva výstavy "Secese - Vitální umění 1900" v Obecním domě v Praze byla opět podmíněna interaktivní přípravou na ústní zkoušku, láskou k A. Muchovi a zájmem o toto období. Na výstavu mě opět upozornily plakáty, které visely v podzemí metra. Nakonec jsem se rozhoupala k návštěvě a nelitovala jsem. Úsměvné je i umístění výstavy - nachází se v secesní budově.

Oficiální stránky poskytují základní informace o výstavě: zde se dozvíte, že je výstava do konce roku 2015 http://www.obecnidum.cz/cz/vystavy/1404042012.html a zde již krátký úvod, otevírací hodiny a vstupné: http://www.obecnidum.cz/cz/secese-vitalni-umeni-1900-1404044029.html.

Plné: 150,-
Snížené: 80,-
Junioři (6-15 let): 40,-
A 10% slevu na plné vstupné mohou dostat vlastníci Opencard


Fotografovat lze zdarma, ale bez blesku.

Otevřeno je denně, od 10:00 do 19:00

Vstupenky jsou ke koupi v pokladně, která se nachází v druhé místnosti (vejdete do budovy, projdete rovně dalším vchodem a vlevo). Vpravo od pokladny jsou záchody, čisté a zdarma. Za výstavou musíte po schodech nahoru, doprava a opět nahoru.

Expozice se nachází ve dvou velkých sálech, ženám doporučuji jít nejprve do toho napravo, až pak do toho levého (nejlepší nakonec, že?).

Sál napravo obsahuje zejména čajové či kávové sety, vázy, skleněné a keramické výrobky. Jsou jasným důkazem, že se lidé chtěli obklopovat uměleckými předměty i v běžném životě, inspirovanými secesí, stylem, který se snaží zdůraznit všudepřítomnou životní sílu a odráží se v kontrastu k lidským produktům a městům. Poprvé v Evropě je pro svou krásu obdivován hmyz a umělci se jím inspirují. Charakteristické jsou pokroucené linie zobrazující proudění, žíly, onu sílu. Ale nenechte se zmást - už i v této době se objevují rovné linie, které jsou znázorněním jakési zjednodušené "přírodní linie". Secese v sobě spojuje i jiné prvky a styly. Najdete zde výrobky ze sklárny Émile Gallé nebo i pár kousků od Louise Comforta Tiffanyho.

Váza kol. r. 1900, L. C. Tiffany

Dále se v místnosti nachází i několik kousků nábytku z této doby a umožňuje si představit, jak umění tvořilo běžný kousek domácnosti ve vyšší střední třídě.




 

 

  

Mísa s dekorem tří vážek, kol. r. 1900,
Anna Boudová Suchardová

Zajímavé jsou i plakáty, které v té době prodělaly změnu - proměnily se v umělecká díla, protože již nezáleželo na tom, co oznamují, ale i jak vypadají. Pro jejich výrobu se začaly používat různé způsoby výroby, například i dřevoryty inspirované Japonskem.

Muchovy plakáty.
Na fialové části se nachází dvě skleněné mozaiky
od Franze Hofstättera, r. 1900

V tomto sále se nachází i několik plakátů Alfonse Muchy i jeho plátno určené pro pavilon Bosny a Hercegoviny pro výstavu ve Francii.

Jedna vitrína zas představuje secesi ve šperkářství. Snad každá žena zajímající se o vintage či retro by se utloukla po takových kouscích - detailní zpracování a ornamenty, kterými se vyznačují, jsou neuvěřitelné.








Nově také vytvářely díla ženy, takže je zde i pár výrodbků od příslušnic něžného pohlaví. A prozradím, že to není vše - většina druhého sálu se orientuje na ženu v době secese...
 

Kávový soubor s kuličkovými oušky, Pavel Janák (návrh),
vyrobil: Graniton, Rydl & Thon, r. 1911

Le Pater (Otčenáš), A. Mucha,
definitivní předloha pro titulní litografii, 1899

Knihařské škrobové papíry, Lilly Behrens, kol. r. 1905

Jak jsem už prozradila, druhý sál se týká žen. Ze začátku však je zde několik kousků nábytků, které jsou krásně zpracovány, jak jinak než do detailů.

Umně zpracované příbory mě naprosto nadchly. A vás? :-)

Také zde jsou vystaveny vázy ze skla a kovu; zajímavá je psací souprava z let 1910-15:

A dámy, teď to přijde...

 

Ukázka dobové garderóby. Ženy se převlékaly i několikrát denně (pokud byly zámožnější), každá událost si vyžadovala jiné oblečení. Opět si všimněte detailů na šatech, zejména krajky. 

Také nesměly chybět doplňky - rukavičky či kabelka (to, co je za botami, je pouzdro na rukavice(!)).

Takové večerní šněrovací střevíce z let 1912-15 by se mohly nosit i dnes.

Plesové toalety... Mezi lety 1912-15. V roce 1912 se potopil Titanic, možná se vám vybaví ze stejnojmenného filmu podobné šaty hlavní představitelky Rose.

 V následující vitríně byly méně honosné šaty, avšak neméně krásné.

Nesměl chybět klobouk...

 

 

... A správné botky...

Vycházkové střevíce, kol. r. 1910

  

Polovysoké šněrovací střevíce, kol. r. 1900

Pelerína z let 1900-1910 vypadá docela "moderně".

Svrchní oblečení nebylo jediné, co bylo k vidění:

Šněrovačka značky Radical, kol. r. 1905

Spodní prádlo bylo důležitou součástí. Přibližně v roce 1908 se začaly korzety prodlužovat k bokům.

 

Cílem bylo esovité prohnutí a vytvoření tzv. husí hrudi.

Podvazkový šněrovací pás, kol. r. 1910

Vznikaly první podvazkové pásy.

Vzhledem k počátkům emancipace se začalo přihlížet i k potřebám žen. Vznikaly plakáty s ženami a plakáty mířené na ženskou klientelu.

Tento je z roku 1898.

V období secese se rozmáhal i archetyp ženy zvané "femme fatale", ženy, která zosobňuje nespoutané síly, přitahující a ničící muže.

V tomto sále se nachází další místnost, kde se promítají ukázky ze starých filmů. Na protilehlé straně je obrazovka s interaktivním ovládáním, kde si můžete vytvořit vlastní secesní pokojík z exponátů. Můj byl tento:

Jenom pozor - ovládací panel k obrazovce je toto (rozuměj jednotlivá písmena):

Na zdi byly pověšeny dobové fotografie Františka Drtikola:

Také zde byla vitrína s dětskou jídelnou od Josefa Šubrta, rok 1908. Sen většiny hočiček.

Expozice má pouze dva sály, ale je tam tolik zajímavých věcí, že mně zabralo hodinu a půl, než jsem ji prošla. Spíš než pro pány bude tato výstava zajímavá pro dámy - šaty, boty, šperky, dekorace na stůl... Musím zmínit i příjemné zaměstnance (paní i pan, kteří mi pomohli najít ovládací panel k interaktivní obrazovce, byli moc milí a u pokladny mladík taky). Odcházela jsem plná dojmů a nelituji ani dražší vstupné (pro mě za 80,-).


P. S.: Za kvalitu fotek se omlouvám, jak jsem již psala, nesmělo se tam fotit s bleskem...



Lilie

Krajské múzeum v Prešove

V červenci jsme navštívili expozici v krajském muzeu v Prešově. Pro většinu je to asi dost z ruky, ale člověk nikdy  neví. Pokud tedy někdo budete mít cestu okolo Prešova a zajímáte se o místní kulturu, tak výstavu v prešovském muzeu doporučuji všemi deseti. Vstupné je pro studenty za hubičku (1 euro),  a i bez studentské slevy to za to stojí.

Je rozdělena do několika částí – nejprve vás zavedou do patra, kde je výstava o dějinách Prešova od 9. do 19. století, ačkoliv mě překvapilo, že není celá seřazena chronologicky. Začíná se totiž v místnosti s nábytkem z 19. a 18. století, teprve pak se pokračuje chodbou se zbraněmi a přes místnosti se středověkými a raně novověkými exponáty až po poslední, kde jsou již fotky a dokumenty z období 2. světové války.

Z nábytku mě nejvíc zaujala komoda z černého dřeva a s čínskými motivy; hned bych takovou brala k sobě do pokoje. Pak se mi nejvíc líbila středověká část, jen mi bylo líto, že archeologii věnovali jen jednu relativně malou vitrínu s několika hrnci, ale je mi jasné, že archeologie není zrovna věda, která by byla obecně oblíbená.

komoda s čínskými motivy, je mi líto, že se mi ta fotka mázla

V druhé polovině muzea, které se mimochodem zdá zevnitř větší než zvenku, je pak výstava krajek a šarišských krojů. Samozřejmě mě tahle část zaujala nejvíc, módu můžu v jakékoliv podobě a prakticky z kteréhokoliv časoprostoru. Osobně se mi strašně líbí většina vzorů, které tam byly vyšívané např. na šátcích – klidně bych si takový šátek pořídila a v zimě nosila. Tahle půlka výstavy byla nadprůměrně nádherně zpracovaná. Kroje byly sice celkem na nepovedených figurách, ale samy o sobě ve výborném stavu, figuríny byly doplněny do různých scén dalšími kulisami, např. se mi moc líbila scéna s pasákem ovcí, u kterého nádherně voněla sláma. V podobných menších muzeích jsem se ještě s tak povedenou expozicí nesetkala. 

výšivka na šátku

vyšívané a tkané pásky

další nádherná výšivka na šátku - podobné jsem i relativně nedávno viděla za těžké peníze na jakémsi e-shopu

Následovala chodba plná plakátů s fotkami a informacemi o životě na šarišském (Šariš je oblast okolo Prešova) venkově v 18. a 19. století – zábavné bylo si číst různé místní nadávky (jedna z nejpřekvapivějších a nejvtipnějších byla převzatá nadávka z angličtiny „sanova bič“, z originálu „son of a bitch“).

Suma sumárum – je to pěkné menší muzeum s očekávatelnými exponáty, ale s neobvykle kvalitním zpracováním a prezentací. Eura za vstup vůbec nelituji, zaplatila bych i víc. 

Morwen

Budova prešovského muzea
zdroj

Návštěva výstavy Japonismus v českém umění (16.05.2014 - 07.09.2014)

Výstavu Japonismus v českém umění jsem navštívila ze tří důvodů:

1. byla jsem frustrovaná, vzhledem k dřívějšímu nedostatku času a tedy nemožnosti navštívit jakoukoliv kulturní destinaci (kultura se MŮŽE proměnit v drogu),

2. jedná z knih, kterou potřebuji přečíst pro splnění školní atestace obsahuje zmínky a kapitolu o secesi, japonském a čínském umění a vlivu orientálního umění v Evropě, takže proč si učení nezpestřit návštěvou hmotných památek?

3. byla jsem prostě zvědavá, co to jako je.

Poté, co mě zaujal plakát visící v metru (přesněji řečeno, zaujal mě asi 5x, než jsem to přijala jako znamení a rozhoupala se ke zjišťování dalších informací), jsem si vyhledala oficiální stránky výstavy:

http://www.ngprague.cz/exposition-detail/japonismus-v-ceskych-zemich/
a
http://japonisme.cz/

Vstupné je docela slušné:
Základní: 100,-
Snížené: 50,-

A exponáty si lze zdarma fotit bez blesku, což je super.

Otvírací doba je mimo pondělí od 10:00 do 18:00, takže i po práci si lze zařídit malý kulturní zážitek.

Trochu jsem váhala a asi 3x prověřovala, kde se nachází na Hradčanech Salmovský palác (adresa: Hradčanské náměstí 2, Praha 1 - Hradčany), ale je to přesně ta první budova za sochou T. G. Masaryka u I. nádvoří, napravo od kavárny. Projdete ozdobnou bránou, zahnete doprava, projdete kolem obchodu s dárkovými předměty a vejdete u recepce (je tam zvláštní (nesmyslná?) skleněná přepážka a můžete si vybrat, jestli ji cestou obejdete zleva či zprava), kde se prodávají lístky. Je sice pravda, že se tam nachází ukazatelé v podobě mini plakátků, ale upřímně - ty "šipečky" jsou moc malé a musela jsem se dvakrát pro jistotu zeptat, jestli jdu k pokladně správně - poprvé u ochranky/kontrolorů lístků, kteří mě navigovali do správné chodby (od brány doprava) a následně v obchůdku u paní, která to zažívá zřejmě často, protože mávla rukou správným směrem a řekla: "musíte dál". Po koupi lístku jsem se vrátila k milým pánům a ti mě nasměrovali k samotné výstavě. Výstava je jako okružní pochůzka - začíná se vlevo a končí se vpravo u stejného vchodu/východu. Jen pozor - v chodbě je první tabule s úvodním textem a výstava pokračuje v patře za dveřmi u tabule - nahoru po schodech nechodit, nevšimla jsem si však žádné cedule s nápisem NO ENTRY, ale instinkt mi napověděl, že ten malý plakát za schodištěm asi bude navádět ke dveřím. Jednoho návštěvníka to však zmátlo a vyrazil nahoru. Já vlezla za dveře a začala se kochat. Po chvíli se objevili i tři ostatní hledači exponátů (ten zmatený muž i pár z Japonska), protože jim asi došlo, proč se nevracím.

Výstava sama o sobě je moc pěkná. Exponáty pochází většinou ze soukromých sbírek, takže je vzácné je vidět. Všude jsou dobře umístěné popisky - kromě češtiny, angličtiny tam byly i japonské znaky (což se určitě muselo líbit mým dvěma "spolunávštěvníkům" z Japonska). K vidění jsou obrazy, vázy, dřevoryty, vzorníky, knihy, kimona, pozvánky, plakáty i fotografie, dokonce je v jedné z místností nainstalovaný tablet s promítáním ukázek z filmu i jeden obraz A. Muchy.

Překvapilo mě, že je výstava krátká. Četla jsem některé z popisků, přiznám se, že ne všechny, fotila a detailně zkoumala některé předměty, ale i tak... Výstavu jsem prošla za 30 minut, což za těch 50,- na studenta mi přišlo docela drahé.
Na konci výstavy (u východu/vchodu) se nachází záchody, čisté, na dámách jsou dvě kabinky.

Odcházela jsem s dvojakým pocitem - na jednu stranu jsou exponáty pěkné, popisky nenáročné a celkem to bylo příjemné (i pracovníci byli milí a ochotní, což je velké plus). Na druhou stranu ukazatelé neplní svou funkci dostatečně a diskriminují ty, kteří se v prostoru příliš neorientují, přičemž prohlídka je krátká, návštěvník očekává víc.

Pokud se chystáte na procházku starou Prahou a chcete si ji zpestřit, výstavu uvítáte - po náročném výstupu k Pražskému hradu je krátká prohlídka třešničkou na dortu. Ale ti, co hledají delší výstavní zážitky, budou mírně zklamáni.





Lilie

Krátký úvod o zrodu blogu

"Uvažovala jsem, že založím blog. O vintage, retro, nějakých postřezích nebo výletech."

"Já taky."

"Nezaložíme jeden společný?"

"No, proč ne?!"

Tak toto jsou přibližná slova, která vedla k založení tohoto blogu. Zaznamenat postřehy, vzpomínky, sdílet svou vášeň pro krásné (staré nebo staronové) věci. Vzhledem k našemu devítiletému přátelství (ťukám na dřevo) by se dalo říct, že už bylo načase - abychom neváhaly se pustit do společného (snad) dlouhodobého projektu.

Budeme sem přispívat obě: já, Lilie (jméno ujetě vybrané podle nejoblíbenější květiny, kterou jsem lehce posedlá) a Morwen, jejíž oblíbenou květinou je šeřík, ale nechce si tak říkat. Proč ale památník? To kvůli těm vzpomínkam. Je také možné, že budeme samy vyhledávat nějaký článek zpětně, protože zapomeneme (například: "kdy že se otevírá v tom sekáči?" nebo "kde to je?") a jinde ty informace budou těžce sehnatelné.

Dobře se bavte, dámy, jízda právě začíná!

(Přesněji řečeno, jízda začne poté, co bude blog graficky stravitelný a já i Morwen ho schválíme jako plně funkční.)

Lilie